Jsou chvíle, kdy přesně víme, že musíme stát stranou. Není v našich silách pomoci, případně uklidnit situaci natolik, aby nebyla výbušná. To pak tiše čekáme v koutku, pozorujeme stav věcí a přemýšlíme, jak se tohle mohlo stát? Kdo tu spoušť dopustil a proč? Je to snad zkouška naší trpělivosti a pomyslného klidu? Ať je to jakkoli, je jasné, že zasáhnout, znamená spálit si ruce, nakazit myšlenky a poranit duši. Trýzeň, kterou zažíváme při pohledu na rozjetý vlak je menší, než to, co by následovalo po našem zásahu. Snad proto nám dal do vínku kdosi zhůry dar rozpoznání a pudu sebezáchovy. V rámci něj jsme schopni zachovat si jasnou hlavu v nejasných dnech a zároveň nezraňovat sám sebe víc, než je to nutné. A že někdy taková zranění duše mohou být vážnější, než se na venek může jevit, tak o tom není nutné spekulovat. Spíše je dobré jim předcházet a tím chránit sebe i své okolí. Tak tedy buďte v klidu, stůjte pěkně stranou a až se mraky přeženou, opět vysvitne sluníčko. A s ním se rozlije pomyslný klid do našich duší i těl...
S moudrostí včel nástrahám čel!
Žádné komentáře:
Okomentovat