S tichostí v hlase probouzí se den, sluníčko pomaličku vystupuje na oblohu a já otevírám oči. Tupé trnutí těla pomalu ustupuje, teplý pelíšek nechce otevřít svá vrátka a tak jen pomalu a nejistě vykukuji. Příjemně položená hlava na poštáři, plyšová zvířátka kolem a noha přehozená přes okraj peřiny jsou důkazem, že jsem vzhůru. Budík ještě nezvonil a tak si užívám těch několika málo chvilek, které zbývají do úplného procitnutí. Ne ještě nebudu vstávat, ještě mám čas a nic mi neuteče. Pak se vydatně posilním, nachystám svačinky, zajdu nakoupit a můžu vyrazit do práce. Po pátečním shonu nikde ani vidu, ani slechu. Po chodbách je povaluje jen ticho, klid a ozvěna ťukání okenic ve větru. Je nás tu jen několik, tak se zalezlí ve svých pracovních norách věnujeme svým pracovním povinnostem. Jeden dokončuje projekt, druhý ťuká zadání otázek a další píše posudky. Každému, jak jeho povinnosti zavelí. Občas slyším zvuk telefonu, nenechám se vyrušit a dokončím páteční práci. A jak se zdá, bylo dobré několikrát se vyspat, nechat to v sobě uzrát, neboť to, co v pátek drhlo, dneska běží celkem bez problémů. A teď hurá na další činnost, hromada se pomalu zmenšuje a snad se časem ztratí úplně. Ještě několikrát přečíst, vyslovit svůj názor, opravit chyby a stůl je dokonale prázdný. Vím, že takto dlouho nevydrží, ale pro tenhle pocit to stálo. Co mělo být, to je a co bude, to se uvidí. Kdy, no na svatého Dyndy!
Nespěchej a v klidu buď, tak jak se ti zvedá hruď...
Žádné komentáře:
Okomentovat