Je celkem zvláštní nechat plynout okolnosti kolem, být nestranným pozorovatelem, nesoudit a jen si v duchu přehrávat vlastní reakce. Je to určitý způsob komunikace se světem, jakoby na zkoušku. Můžeme si promýšlet reakce, můžeme se dohadovat, jak bychom situaci zvládli, ale jistotu nikdy nemáme. Ony komplikované stavy přicházejí neplánovaně, jsou zde a my na ně musíme reagovat. Nemůžeme se schovat do ulity a zkoušet, co a jak. A tak prostě mluvíme, argumentujeme, dokazujeme, oponujeme či souhlasíme, ovšem povětšinou skrýváme pravé myšlenky v sobě. Je mezi námi jen několik málo odvážlivců, kteří dokáží naplno říci i nepříjemná fakta. A tak se v životě dostáváme do komplikovaných úvah, jak to chtěl druhý říci, co tím vlastně myslel a dovozujeme si vyjádření tak, jak je nám blízké. Někdo se urazí, jiný se usměje, další si zase nepovšimne ironického podtónu. A jdeme dál, s hlavou vztyčenou či naopak skleslou, prožíváme svá malá vítězství i prohry. A přitom je to tak jednoduché, i jen nepatrný pohled očí, postoj a gesto nám řekne vše. Mám mě rád, nemá mě rád, souhlasím, rozhodně nemohu... Stačí se jen zamyslet, vnímat věci v kontextu a být si vědom následků, které slova rozpoutají!
Nemluvme potají, druzí to stejně poznají...
Žádné komentáře:
Okomentovat