Ztraceni v záhybech myšlení, jdeme po stopách do nekonečna. Dveře jsou zavřené, okna dokořán, všechno je sečtené a ty jsi tu sám. Nějak se propletem spletitým tím světem, nějak se potkáme, když se zas setkáme. Chceme žít v úkrytu, hledáme zíštitu, plujeme soukolím, tvoříme dobrý tým. Věčnost je vzdálená, děláme ramena, ná se to netýká, ať si to utíká. Zítra si vzpomenem, že s tím nic nesvedem, že nám to vadilo, že nás to zranilo. V konečném důsledku, vstříc jdeme výsledku, jaké to bude pak, bude mě mít vždy rád? Dopředu nevíme, přesto si věříme, přesto se radujem, někdy i sami jdem. Pokaždé zjistíme, že zloba nás nemine, že každý chce být tím, co v nekonečnu je drobný stín!
Bez stínů, není hrdinů...
Žádné komentáře:
Okomentovat