Tradice byly udrženy, slovu jsme dostáli a zůstala jen prázdnota v mysli. Tělo by chtělo dělat, ale hlava nemůže. Stále se vrací na místa, která mají být zapomenuta a připomíná ztrátu, kterou nelze jen tak zaplnit. Setrváváme ve stavu pasivní rezignace a opuštěnosti, která není příjemným stavem. Prázdnota kouká ze všech stran a všude chybí drobné kroky, velký úsměv, široké srdce a pracovité ruce. Byť víme, že všechno jednou přebolí, dnes tomu nelze uvěřit. Stíny jsou totiž příliš blízko a smutek všubypřítomný společník. Ani slunce nedosvitne dál a stíny se tak prodlužují. Jsou tady a zachovávají si běžný odstup od reality, která bolí. Vím, že časem se mraky přeženou, na špatné zapomenu, ale kousek Tebe si ponesu v sobě. Byls naší součástí, tvořils protiváhu k naučenému a viděls svět v podobné perspektivě. Díky, že jsem Tě mohla poznat, jít s Tebou ten kousek cesty, který nám byl dopřán. A časem, až se opět shledáme, ruce si spolu podáme a navážeme tam, kde jsme skončili. Měj se hezky a sladké sny...
Čest vítězům, slávu poraženým!
Žádné komentáře:
Okomentovat