Jen tak se procházet a toulat se městem, je jedna z věcí, na kterou běžně není čas. Člověk většinou ráno spěchá, aby už byl doma. Odpoledne zase pospíchá domů, aby vypomohl, kde je potřeba. Ideálně cestou nakoupit, zajistit drobné pochůzky a pak už hurá do víru odpoledních domácích povinností. Někdy si říkám, zda všechno tohle honění stojí za to a zda to má vlastně smysl. Pokud ano, pak se sama sebe ptám, jaký? Uniká mi snad něco, co nevidím? Netuším, jediné, co matně vnímám, je fakt, že nevnímám okolí. Zabraná do sebe, svých myšlenek a poznámek, zjišťuji, že ani nevím, co se kolem děje. Snad by to chtělo trochu více klidu, možná vnitřní popud ke klidu, který se nedaří nalézt. Co vnímám, to vidím a co nechápu, to zůstává stát. Ještě, že některé věci si samy řeknou o svůj příděl a nakonec se doprovodíme navzájem. Tam, kam chceme, tam, kam musíme a tam, kam si přejem dojít. Na konec našich cest a vysněných tras, které vychází z nás!
Život je o doprovázení sebe sama, na cestě za poznáním...
Žádné komentáře:
Okomentovat