Od rána jsem jako na trní. Nohy mi samovolně běží a já se je snažím zastavit. Ale zatím se mi je nepodařilo přesvědčit, že není kam spěchat. Zítra je také den a spěchem rozhodně nikomu neprospěju. Snad se budu cítit líp, ale stejně vím, že dokáži zvládnout jen určité činnosti a ostatní nestihnu. Mám jen jednu ruce a jednu hlavu. I kdybych sebevíc chtěla, nemohu se rozkrájet na tisice kousků, aby každý něco udělal. Jsem to pořád já, kdo tomu dává smysl a řídí celé posunování se směrem k dalšímu kroku. Nemohu nic urychlit a také se nezmohu na víc, než na několik dalších vět, které mě napadnou. Nelze si totiž nakládat více, než je možné. I když předpokládáme, že to zvládneme. Jednou zjistíme, že takto nelze jít dál! Je potřeba se zastavit, zamyslet na smysluplností jednotlivkých kroků a nepopohánět se k rychlejšímu tempu. To způsobí, že jsme najednou v obrovském stresu, práce nám nejde vůbec a ruce jsou jako svázané. Proto raději stihnu jen polovinu věcí, ale s vědomím, že jsem je udělala, jak jsem měla a hlavně chtěla. Tak pa, zase zítra, s novou silou a lepšími nápady...
Nedupej i když je ti hej!
Žádné komentáře:
Okomentovat