Hodiny letí jako splašené hejno vran a pomalu nás nesou tam, kam bychom raději nevstoupili. Blíží se chvíle stesku, kterou musíme projít a neztratit tvář. Něco se říká a něco se dělá, většinou nás doprovází smělé myšlenky, ale činy na místě selhávají. Tak jako většina, i já se netěším a přesto vím, že musím jít a musím to prožít. Jak ale čelit něčemu, co nechci a nemohu akceptovat? V hlavě se mi rojí tolik možností, ale ani jedna není vhodná. Až samotný skutek ukáže, zda převáží smutek nad zlobou, která je hluboko ukrytá v nás. Je všudypřítomná a nelze se jí zbavit. Tak jako se nelze zbavit faktu, že už není cesty zpět. Je nutné jít a mířit někam dál, ovšem za cenu současných ztrát a bezpodmínečných voleb. Život nemůže jít jen tak, musí být volbou. Výběrem lepších cest z těch horších a hledáním ztaceného lidství. To se kamsi zatoulalo, není vidět, ani slyšet. Ale je tady, cítím jej a věřím, že už brzy odhalím jeho pravou tvář. Ať vrásčitou či zjizvenou, přesto vnímanou s plným pochopením nutnosti udělat co musí a vykonat co nelze. Zítra se uzavře jedna etapa a na nás bude, jak půjdeme dál. Zda posíleni, či oloupeni o poznání, že život jde dál, ať se děje, co se děje...
Oddanost není nikdy dost!
Žádné komentáře:
Okomentovat