Tmavá noc pomalinku ustupuje novému dni. Vyhřátá postel láká příjemným pocitem bezpečí a odpočinku. Myšlenky bloudí po krajině snů a vědomí se pomaličku vkrádá do ztichlého pokoje. Tma je všudypřítomná, přimhouřené oči poskakují po místnosti. Tu se zjeví lampa, tam stůl a vzadu stojí skříň. Opravdu jsem tam, kde mám být. Byl to jen sen, žádné reálné nebezpečí nehrozí. Snad jen fakt, že je další ráno spojené se vstáváním, chystáním, vypravováním se a úprkem... Plán je jasný, vstát a jít. Jít, směřovat, pracovat a večer ulehnout. Když se zamyslím, pak den je vlastně přesným obrazem lidského života. Někde se rodí, má pozvolný náběh, kdy zjišťujeme, rozkoukáváme se, pomaličku se učíme. Pak přijde zlom, s intenzivním nábojem skutečnosti vplýváme do činností, naplno prožíváme dary i nezdary abychom se opět zklidnili a ulehli ke svým snům. Tak jako se rodíme, žijeme a umíráme, tak se rodí, žije i umírá každičký den. My s ním pomalu stárneme a než si to uvědomíme, stojíme na prahu konečnosti. Zpocení, uřízení, unavení a přesto šťastní, že to bylo fajn a není čeho litovat...
Nelitujme dne ani hodiny a starejme se o naše rodiny!
Žádné komentáře:
Okomentovat