Pučíková

Klid a ticho na zem padá,
lehnu si do sněhu ráda,
za chviličku půjdu dál,
s kýmpak by si člověk hrál?

Pomalu se rozkoukávám,
svoje blízké tu poznávám,
co však nelze rozeznat,
je ten zvláštní kroků klad!

Kdopak se to shora řítí,
komu oči zeleně svítí?
Je to pes a nezbeda,
na nohy všem hned sedá.

Je to pejsek,
je to klučík,
říkají mu,
prostě Pučík....

Hned si spolu jdeme hrát,
páni, on mě má snad vážně rád.
Oči září mě i jemu,
když si spolu hrajeme,
nemůžeš se potom divit,
že vrčí i na Tebe.

Zve mě k sobě do pelíšku,
kde má polštářek i teplou lišku,
to se nám to bude spát,
o hraní si dáme zdát.

Neboj zase přijedem,
spolu lumpárny provedem,
budeme si zase hrát,
vrčet, drbat se i smát!

Krásný pejskový den všem...