Pět

Pět vět bych Ti chtěla říct
a potom u zhola nic.
Pět vět stačí právě teď,
abych shrnula náš svět.

Já, Ty, Jabík, Šmudla též,
ať už jsme zase spolu,
kéž
prožíváme šťastné chvíle,
a nejsme vzdáleni míle,
od sebe a od nás,
ať slunce svítí jen pro nás!

Ať hřeje nás náš vnitřní svět
a pak nestačí pouhých pět vět!

Postačí i tři slova,
která jsou vždy ty pravá,
vyjadřují z hloubi cit,
pro který chci stále žít...

Jen tři slůvka za sebou,
jdou si krásně,
jsou a jdou.

Která že to slova jsou?
Ta co nikdy nezhasnou,
ta co vždycky potěší,
a každou chmuru vyřeší.

Obyčejná, přesto vzácná,
a přitom nejsou zas tak pracná,
stačí pouze říci něžně,
to, co zní tak prostě,
běžně.

Slova lásky,
milosti,
která zní tu už od věčnosti.

Tři krásná slova jediná,
která říkají, že jsi můj hrdina...
Kamarád a přítel můj,
Bůh suď a opatruj.

Nejen nás, i ta slova,
která zní tu stále, znova:
Mám Tě ráda!
Miluji Tě,
ať jsi medvědi či mé dítě...

Pět bez pěti, spouty dětí beze smetí!