Sedím si a přemýšlím,
copak všechno asi vím?
Je to málo, je to dost,
je jenom pro radost?
Tiše rukou pohladím,
a z myšlenek mi zbude dým.
Mlha, rosa, poznání,
nemá každý nadání,
k tomu aby jenom byl,
musí cítit, život plný sil!
Já se občas zastavím,
se sama sebou poradím,
abych opět lépe byla,
abych zase krásně žila,
jenom s cílem neztratím se,
ani na nejtemnější římse,
budu vždycky vědet kam,
srdce já své dám!
Do Tvých rukou,
do Tvých dlaní,
které nikdy nepohaní,
že vím,
i když nic nevím,
a na duši mám občas splín....
Křehkost krásy poznání,
chmury moje zahání,
proto čekám na chvíli,
kdy přiletí motýli.
Motýlími křídly mávnou,
jemně, krásně, blankytně
a moje duše už není prázdnou,
tělo krásně rozvine...
Kamkoli se vydáme, jděme celým srdcem!
Žádné komentáře:
Okomentovat