Je horký jarní den, ve vzduchu lze zachytit záblesky léta. Okolní atmosféra připomíná rušnou turistickou sezónu a já si tady kráčím ruku v ruce s milovaným synem vstříc novým dobrodružstvím. Přitom přemýšlím a myšlenky se mi honí hlavou. Jak dlouho ještě vydrží být jen mým parťákem? Jak dlouho ještě bude chtít prožívat svůj volný čas letmými výlety a výpravami za poznáním s mámou i tátou? Věk se pomalu přechyluje k období osamostatnění, opuštění rodného hnízda a nalézání vlastního místa na světě. Nevím proč zrovna dnes takto přemýšlím a bolí mě u srdce. Snad je to možná síla citů, které se mi derou do duše. Kdy vím, že ten okamžik přijde a já budu stoupat do kopce k hradu sama. Vím, že nikdy nebudu sama, protože se mnou v srdci bude na všem mých i našich cestách. Přesto se nedokáži ubránit pocitu marnosti, jak rychle to všechno ubíhá a nejde zastavit. A už jsme na vyhlídce, úchvatný pohled na Dunaj, staré město i lodě brázdící vodu pomalu utišuje moje rozkutálené myšlenky. Malinké pohlazení, široký úsměv a klokotavý hlásek mě vrací do reality. Je tady, je tady se mnou a stále mě vybízí k novým lumpárnám, houpání i dětskému skotačení. Díky za tento i budoucí čas, který nám je dán, je je náš a navždy bude v nás...
Na zteč i na meč, hrad je dnes náš!
Žádné komentáře:
Okomentovat