Nádherné ráno láká svým slunce k výšinám. Ani my nezahálíme a vyrážíme hrdě vpřed. Bahno, ai kamenitá cesta nás nezastaví. Každičkým krokem se blížíme k suťovisku a pak už jen stoupat, stoupat, stoupat. A kde se vzal, tu se vzal, objevil se sněhový tunel a chata Forc Pordoi. Oblaka se valí, jemný déšť se snáší na naše hlavy a my jdem a jdem do mlhy a sněhu. Přes několik stoupání a sedmero strádání je to tu.... vrchol Piz Boé a s ním i třitisíce sto padesát dva metrů nad mořem. Přivítání sněhové, zmrzlý sníh shora a my? No co, jdeme dál, abychom do večera byla zase v útulném a klidném městečku, s jeho neopakovatelnou atmsférou. I tak to může být, i když už zralá dospělost hlásí ke slovu.
Mnohé vrcholy a žádné pády či eskapády...
Žádné komentáře:
Okomentovat