Návraty jsou nejskrásnější, když člověk ví, že jej doma někdo čeká. Netrpělivě si přehazuje nohy, očima ukousává kilometry a vědomě přeskakuje krajinu, aby se již objevil tam, kde to zná a kde je mu krásně. Přestože se kilometry zdají nekonečné, cesta nás vede směrem k domovu. Pomalinku ukrajujeme z sedisetkilometrové trasy do Prahy. Ne, to ještě není konečná, ale už bychom tam konečně mohli být. To, co se ještě ráno zdálo neskutečné, to nabývá výrazných obrysů. Tady tančící dům, zde nábřeží a Vltava a za chviličku už vytoužené nádraží. Stihnu to ještě? Je to jen sedm minut, tak šup a už běžím jako s větrem o závod. Vlak si klidně odfukuje a já supím víc, než parní lokomovita. Stihla jsem to, dveře se zavírají a já se konečně vracím domů. Ještě čtyřista kilometrů a mám to za sebou. Utíká to a najednou je tu, stojí a věrně čeká! Na mě, s úsměvem a radostným obětím. Ano, nyní už jsem opravdu doma.
Trpělivost se vyplácí a domovy navrací!
Žádné komentáře:
Okomentovat