Vymetám, odklízím, schovávám a stále si to užívám. Vítr nebude rychlejší, nežli já, když se snažím schovat všechny jednotlivosti, které se mi za léta nashromáždila. Každý kousek je i kouskem mě samotné a tak jej obracím v rukou. Vzpomínám na chvíle, které mě navrací do dálek i starých časů. Kdy jsem ještě nebyla prabábou a moji rodiče byli ještě dětmi. To čas plynul tak, jak si dnes neumíme představit a věci kolem nebyly tolik důležité, jak se dnes může zdát. Svět byl místem života i umírání, prostorem, kde docházelo k půtkám a konflikům. Každý měl své místo a mnozí je bránili na úkor svých životů. Zajímavé, kam jsem se ve vzpomínkách dostala a co všechno se mi v několika minutách protáhlo hlavou... Snad zase raději půjdu uklízet, abych si nemusela myslet, že všechno je jen velký sen a přitom je bílý den!
Snění s otevřeným srdcem je jako pára zachycená hrncem.
Žádné komentáře:
Okomentovat