Někde s někým začínáme, pak se naše cesty rozletí do tisíce stran. Uběhnou léta, následují roky a najednou se cítíme zase jako na začátku. Stojíme společně na prahu místností, které sledovaly naše začátky. Proces dejá vu se jako mávnutím kouzelného proutku mění v cosi, co už tady bylo, co není nové a přesto se můžeme cítit zcela nepřipraveni. Vůně jsou stejné, prostory také, jen již nejsou plné knih ani těch, kteří s nimi pracovali. A mě napadají slova, jsme stále stejní, nebo se něco změnilo? Je tohle opravdu to, co jsme již prožili? Ne, nic nelze opakovat a vstoupit do běhu času se také nedá. Jsme to sice my, kdo stále kráčíme dál, ale okolí je jiné. I my už jsme se změnili, zestárli jsme a naše vnímání je také jiné. Přestože by bylo báječné stanout opět na začátku a mít možnost se vyvarovat chyb, která jsme dosud udělali, nelze toho dosáhnout. My jsme my, starší, silnější, odolnější i náchylnější k tomu, co bylo i tomu, co teprve přijde. A že přijde, tomu věříme, i když nás mnohdy svět přesvědčuje o opaku. Snad proto i nám je nutné probírat se prošlými věky a zvyknout si na nové špeky!
Neboj se nic, dnes není takový hic...
Žádné komentáře:
Okomentovat