Milujeme, tvoříme, procházíme, boříme. Hoříme, pálíme, běžíme, hledíme a vždycky se snažíme, aby naše prožívání bylo v souladu s tím, co cítíme a míníme. Někdy jen tak hledíme a čekáme na nápad, který by nás napad a rozvířil stojatou vodu našich rybníčků. Přitom čekání nezahálíme, stále jdeme dál, posunujeme se vpřed. Jako peříčko unášené větrem se necháváme nést, zachytáváme se každého závanu a čekáme, kam nás dneska víry odnesou. Nikdy nekončíme a s ničím nečekáme, všechno objevujeme a na nic se netěšíme víc, než když usedne prach a my spočineme na konci dne v peřinách. To je odměnou na všechny naše cesty, kterými procházíme a kterými se necháváme nést. Najednou totiž zjistíme, že ač toužíme po dálkách a vzdálených místech, to jediné, čeho dosáhneme, je to, co sami vytváříme. Jen tam, kde se snažíme a podílíme na běhu dnů, jen tam dokážeme mít klid, který každý z nás chce mít. Je to jako kolotoč, vzájemná láska a lidské souznění. Nikde nezačíná, nikde nekončí a nikdy nepřestane trvat!
Trvej věky, hledej dál, tenhle dům tu vždy stál...
Žádné komentáře:
Okomentovat