Při pohledu z okna to venku dnes vypadá velmi idylicky. Sluníčko svítí, sníh se třpytí, vítr se prohání holými korunami stromů a mráz maluje na okna roztodivné motivy. Zima však dokáže být i krutá, dokáže zalézat pod kůži a škodit. Teď nemyslím jen na tisíce drobných i větších tvorů v našich lesích, ale vybavuji si tváře těch, kteří nemají kam hlavu složit. Jejich jediným majetkem je pár drobných v kapse, igelitová taška a láhev s životabudičem. Jak se asi těm líbí idylka, kterou zažívají na vlastní kůži a nemohou se jí kochat z tepla domova? I zvířátka v lese mají své nory či úkryty, ale kam složí hlavy ty tisíce bezejmenných, které denně míjíme na ulicích? Snad budou mít štěstí a dostanou něco teplého do žaludku a lidská dobrota jim poskytne i trošku drobného na přilepšenou. To se pak i mráz stane snesitelnějším a zima selankovitější, když zahřeje pocit, že nejsme někomu jen na obtíž a dokážeme dát. Kousek sebe, kousek nebe, kousek chleba, když je třeba...
Nezapomínejme na potřebné, jednou se jimi sami můžeme stát!
Žádné komentáře:
Okomentovat