Hlava třeští, oči pálí a den se sotva překulil do své druhé poloviny. Ještě zbývá tolik povinností a tak málo času na jejich splnění. Pořád se dneska ženu za dalším úkolem a ani si neužiji pocitu z naplněných rolí a celkového denního poslání. Jakoby za mnou neustále tikaly velké hodiny, ukazující, jak rychle čas ubíhá a jak pomalé tempo jsme zvolila k naplnění mých činností. Ručičky běží, ukrajují čas a všechno se kolem míhá, jako na kolotoči. Jedna povinnost splněna, hurá do další a tak pořád dál a dál a dál a dál. Kdepak odpočinek, ten je pro lenochy a gaučing, ten si můžeme taky jen představovat. To až zase o dnech volna, která se blíží, ale zatím jsou ještě v nedohlednu. A když si pospíším, tak je aspoň kouskem oka zahlédnu tam, tam někde v dálce, jak se na mě smějí a čekají, až zase dojdu až k jejich prahům. A že dojdu, tak na to můžete vzít jed!
Ledová je doba, studený je den, já si tu sedím za okny jen...
Žádné komentáře:
Okomentovat