Jako na trní se cítím vždycky, když nemám své nejbližší doma. Vím, že jsou někde na cestách a pevně věřím, že se mi v pořádku vrátí. Vnitřní strachy mě objímá a já se snažím si nic nepřipouštět. Občas sice slyším trávu růst a vítr mluvit, ale po těch letech, co jsme spolu, už se snažím nacházet klid v obyčejné práci. Vždycky si říkám, že to dobře dopadne. Dávám si načas a užívám si každé informace, která mě oprostí od mého strachu. Čekám, čekám a čekám, než se mi ozve telefon a vnímám všechno, co se kolem mě šustne. Hledám si práci, abych zaměstnala hlavu, která mi našeptává mnohé. Neposlouchám a čekám, než se mi moji človíčci ozvou a dají mi vědět, že jsou tam, kde mají být. To potom i já mohu v klidu vydechnout a můžu se nadechnout k dalším trnitým dnům...
Nebát se, usmát se!
Žádné komentáře:
Okomentovat