Staráme se o sebe, abychom pro okolní svět vypadali přijatelně. Srovnáváme se s okolní realitou a snažíme se vypadat, jako většina. Skrýváme svou individualitu za fasádu něčeho, co je přijatelné, srozumitelné a akceptovatelné. Prožíváme malé i větší krize identity, abychom nakonec dospěli k tomu, co už vlastně dávno víme. My jsme my, já jsem já a nikdo jiný nemůže být námi, ani mnou. Jsme to jen my, kdo tvoříme svou podstatu, kterou rozvíjíme nebo necháváme ladem. Jsme to my, kdo chápe nás samotné a dává nám rady i konečná rozhodnutí. Jsme to my, kdo bychom se měli mít nejraději. A jsme to my, kdo by měl pochopit, že starost o tělo je jen jednou částí našeho bytí. Mnohem důležitější je starost o naši duši, protože ta je sice skrytá, ale nejvíce zranitelná. Není vidět, není slyšet, ale její poranění bolí vic, než zranění těla. Hýčkejme si tělo, ale nezapomínejme na duši. Ta nám sluší, ta nám dává uši a je všude tam, kde se tuší!
Duši poslechnu, tělo vyslechnu...
Žádné komentáře:
Okomentovat