Co si málokdy člověk připustí? Vlastní zklamání či fakt, že už na věci nestačí. Těžko si totiž sami sobě připomeneme, že některé aktivity už nejsou pro nás. V duši jsme stále mlaďoši a frajeři, ale po těle je už znát jisté opracování. Skoky, kroky a poloha v leže už vyžadují jistou dávku energie, střádanou po určitý čas. Už to není jen tak fajn, hodíme batoh na záda a můžeme vyrazit. Na kždou cestu je potřeba se dobře připravit. Kroky důležitě naplánovat a hlavně, hlavně si dát dostatek času na realizaci. A ono váhání, promýšlené tvoření a nespontánní konání je znakem nejen našeho stárnutí, ale také vnitřního dozrávání...
Tak v klidu zrej a už se neptej!
Žádné komentáře:
Okomentovat