Konečně klid. Nikde není slyšet ani hlásek. Všechno utichlo, jen tichý klapot prstů běžících po klávesnici dává tušit, že jsem se nezastavila. Tisíce myšlenek, milióny vzruchů a přehršel zaručených zpráv nás vrhá do dusivé atmosféry strachu, nebezpečí a úzkosti. Jen s největším sebezapřením se vrháme do činností, které bychom jinak nechali bez povšimnutí. Drtíme každičký kousek čerstvého větru a myslíme na vše, co se nám jeví jako pozitivní náhled. Neskutečně toužíme po obyčejném životě a nevnímáme nic z toho, co je zde navíc. Jsme připraveni čelit nástrám dnů, ale nechceme se propadnout do tragikomického příběhu bez konce. Apokalyptické záběry stačí a zombie jsou stále skryti. Jen my sami bojujeme s vlastním vědomím, že některé věci nejsou úplně v pořádku. Až dosáhneme na vrchol, budeme s radostí očekávat návrat. K normálu, ke škole, k dětem i rodičům, k denním činnostem i nevšedním skutečnostem. Snad se dočkáme a všechny právě probíhající útrapy ve zdraví a mentální radosti přečkáme...
Kdo se vlka nebojí, ten dnes i zítra obstojí!
Žádné komentáře:
Okomentovat