Rošťácká

Rošťákem byl, snad se jím i narodil. Přesto měl vždy dostatek sil, aby nás všechny oslnil. V srdci radost a sluneční svit, stále byl připraven a byl fit. S míčkem si hrát, kolem si pobíhat, na zemi čenichat, smutek si nenechat. Štěkot a ňafání, smutek přec zahání, každého zachrání, kdo nemá zastání. Snad proto je ti líp, když můžeš s hafem žít. Snad proto toužíme, mít psíka nad jiné. Není to náhoda, že pes naše srdce má. Stačí se podívat do očí štěněte a sami domů již neodejdete. Dny se pak promění na velké souznění, od rána do noci, není vám pomoci. Kousání, běhání, člověka nahání, nuda se zahání, chmury se rozhání. Papuče, rohože, kousat přec nemůže! A přesto kde se vzal, boty zas rozkousla. Tohle vše pomine, nechej je Hermíne, zítra už dospělák, stojí u našich vrat. Čeká a vítá nás s úsměvem na tváři, každý den s radostí celý se rozzáří. Mít tak své zlatíčko, chundelaté sluníčko, byla bych nadšená, každý den zblázněná. Zatím se připravím, na všechno vybavím, pak se tu objevím, s rošťákem mým i tvým...

Štěněcí tlapičky nepatří do myčky!

Uživačná

Je to jako valící se lavina. Z každého koutku kouká úkol, který je potřeba dokončit. A nám nezbývá, než se pustit do práce, abychom si alespoň částečně užili víkendu. Čím začít? Jakou taktiku zvolit? Půjdeme od složitého k jednoduššímu, nebo naopak? Je to jedno, prokousat se touhle hromadou domácích úkolů bude zkouškou odvahy. A protože se výzev nebojíme, odvážně se dáme do boje a věřím, že nakonec zvítězíme. Sice představy o volných dnech byly jiné, nedá se svítit, úkoly jsou prostě úkoly a my je musíme zvládnout. Tak jako je potřeba sytit tělo jídlem a pitím, tak je nutné naplňovat mozek činnostmi a procvičováním. Jen tak můžeme dozrávat a postupně se učit vyrovnávat se stresem, kterého je stále víc. Roste s věkem, časem a úměrně činnostem, které provádíme. A kdy je největší? Hmmm, tak na to si odpovězme každý sám. Můj tip je při jídle! Ten stres Vám nepřeji zažít, ten si musíme snad jen užít...

Poživačný den s jídlem jen!

Stojací

Stojím před zavřenými dveřmi, klíč mě pálí v rukou a dech se úží. Mám otevřít tajemnou komnatu a vstoupit do skrytých míst? Nedokáži se rozhodnout a tak stojím, přemítám. Vzpomínám na časy, kdy všechno bylo jednodušší, žádný problém nebyl velký a nic nestálo v cestě rozvoje i úspěchu. Nevím čím to je, že s věkem jsou ony samozřejmosti méně zřejmé a každý posun je důležitým krokem. Přemýšlení, organizace činností a hlavně snaha uspět v okruhu ostatních, mě vede do situací, jako je tato. Kolem je čilý denní ruch, já stojím v bublině ticha a slyším jen tlukot svého srdce. Dívám se, ale nevidím, poslouchám, ovšem neslyším, neříkám nic a přesto křičím do světa... Co mám udělat? Jak se zachovat? Jsou mé snahy tím, co bude korunováno úspěchem? Neženu se spíše do záhuby? Zvedám zrak a jsem sama. Opět tu stojím, na rozpacích sama před sebou, zda tento úkol je v mých silách. Vím, že je, ale proč se tedy zdráhám? Snad z obavy co uvidím, co uslyším, co zjistím a jak dalece to ovlivní mě samotnou. Nádech, výdech, klíč do zámku, otočit, otevřít a ...

Jsou chvíle, kdy stojíte a přesto uběhnete míle!

Mobilní

Pohyb, jak jednoduché a prosté řešení každého životního problému. Pokud dokážeme jít, směřujeme k tělesným i duševním aktivitám, které nás posouvají dál. Pohybem cvičíme srdce, prokrvujeme cévy, udržujeme jistou úroveň svalové aktivity a výkonností. Zároveň je pohyb hybnou silou mysli, která přemýšlí, uvažuje nad dalšími kroky a posunuje nás v poznání nepoznaného. Mobilita je základem našich životů a podstatou každého kroku, který uděláme. Ať je to krok plánovaný, nečekaný, tušený či nezamýšlený, vždy je to pohyb sem či tam. Tahem, trhem, či posunutím se pohybujeme od bodu k bodu. Sledujeme rozevírající se nůžky kroků a narůstající vnitřní radost, která se rozlévá tělem a zaplavuje jej adrenalinem či pocitem dobře vykonaného. A hleďme na tu nádheru, která se nám kroky otevírá. Je jako malovaný obraz, očekávané tajemno a tušený skrytý poklad, který v sobě máme. Stačí jen chtít, mít trochu dobré vůle a život je zachráněn. Sama příroda nám dala dar tvořit a uchovávat sami sebe v tvořivosti a rytmice. Naslouchejme vábivým zvukům a ťapkejme tam i zpět, jen tak zachráníme sebe i celý svět...

S mobilem jsi jen hnijícím pahýlem!

Předchůdcová

Závisíme jeden na druhém a přitom se tento fakt neuvědomujeme. Žijeme vlastní životy, které jsou vcelku i jednotlivosti provázány s životy ostatních. To, že jsme tady, není jen naše zásluha, ale od někud jsme vyšli, někde jsme byli a někam dále kráčíme. Nehodláme poslouchat nápady jiných, chceme jít svým životem a být sami za sebe, ale můžeme být opravdu sami sebou? Není náš život jen pokračováním životů předchozích, směrováním našich prarodičů, rodičů a partnerů? Nesnažíme se snad být těmi nejlepšími pro sebe i naše děti? Jak zajímavě pak vyznívají naše úmysly, při zpětném pohledu do dávnověku našeho žití. Ano jsme to my a jenom my, kdo dnes kráčíme touto cestou, ale spolu s námi, v každém z nás, je i kousek těch, kteří již zde nejsou. Já jsem odrazem Tebe a Ty mě, on je naší součástí a to napořád. Ať se to nezdá, je tomu tak. Jako jsem já odazem svých pradávných předků, ty máš ty své. A společně pak tvoříme směsici shluků a trsů, které ponesou naši milí. A snad i oni jednou na své cestě životem najdou dostatek odvahy k ohlédnutí se tam, kde budeme s úsměvem stát a povzbuzovat je k dalším odvážným krokům. Tak, aby dosáhli konců svých cest a nesli naši společnou pochodeň dál...

Nezoufej a jdi dál, tvůje předchůdce by si to přál!

Prašná

Sedím ve ztichlém pokoji a naslouchám zvukům ve svém okolí. Hučící vodu se snaží přebít štěkot psa, od sousedů je slyšet plačící dítě a ve mě se vzdouvá neklid i nepokoj. Nevím z čeho, nevím proč, cítím jej uvězněný v sobě a netuším, jak s ním zatočit. Nepomáhá pomyšlení na klidný večer strávený s milovanými osobami, ani představení chlupatého králičího ocásku. Něco ve mě se pokazilo a já netuším, jak to napravit. Zřejmě bude nutné počkat, jak se věci vyvinou a pak začít dělat závěry. Jaké budou netuší ani ten nad námi a tak si na ně v tichu duše počkám. Vydržím, odolám, nepůjdu spát a vyrazím na dlouhou cestu za uzdravením. A někde na cestě najdu sebe sama, jak sedím a dívám se vpřed. S důvěrou a trochou dobré mysli se postavím všem svým strachům, které se už nyní krčí v prachu. Vyzraju a zvítězím, protože já i ty jsme dobrý tým!

V prachu cest nechám se vést...

Možnostní

Co nás čeká, kdopak to ví? Jenom moula hned odpoví. Každý den je novým začátkem a každý další rok je novou etapou. Lidské mraveniště v běhu světa, kdy tisíce rozhodnutí najdou svého výsledku a mnohé sliby zůstanou nenaplněny. Před jedním stojí odvaha změnit život, před druhým rozhodnutí vystartovat k Měsíci a co je přede mnou? Tak to vím jenom já a zřejmě se to nikdy nedovíte. Možná ani já sama netuším, ale nehodlám jen tak stát a čekat. Musím jít, musím zkoušet, musím počítat a násobit, abych došla k předem danému výsledku. A tím není nic jiného, než další rok v plné síle, zdraví, odpovědnosti a zocelených smyslů. Pro sebe, pro Tebe, pro nás i pro vás. Pro každého tu kousek mám, jen se nebojte zaklepat, i vám svého já kousek dám. S příchutí kokosu, s laskavým odleskem, se slzou v oku a zraněným nebem. Stačí jen zavolat, stačí jen říci a už jsme zas v dalším měsíci. A než se nadějem, roky nás minou a já tu stojím se svojí dřinou... Osmičky, devítky, pustíme medvídky, otevřem srdce svá, dáme jim volnosti, již není pro nás dva jiných možností!

Na dnešek, na pátek, těším se na svátek...