Pohodové kroky nás vedou známými místy. Šlapeme nahoru a dolů, obdivujeme výhledy a kocháme se krásou okolní šumavské přírody. Necháváme plynout myšlenky a vzpomínáme, jak jsme těmito místy procházeli před lety. Jak dlouho už to je? Kolik bylo našemu Jabíkovi? A šli jsme to tehdy z Modravy do Antýglu nebo obráceně? Jak tak jdeme, ani si pomalu nevšimneme, že začalo pršet. Déšť se snáší z oblohy ve velkých kapkách, které jsou tak obvyklé zde na Šumavě. Hned je najednou všechno mokré, studené, vlhké a zcela prokřehlé. Pokračujeme v cestě dál, přece nás troška deště nezastaví. Dáme svačinu, stoupáme, padáme, narážíme si koleno, loket, padáme s tyčkou do mokřadu a zase jdeme dál... Z Modravy je dnes zade Mokrava, která je krásná i tak. Posilnění výtečným obědem si pobečíme na pastvině s ovečkami a jedním beranem. Ty nám dokonale zvednou nálada a s úsměvem na rtu, dvaceti kilometry v nohách, naraženými končetinami dorazíme do cíla. Bylo to moc fajn, i když to stálo cosi sil!
Nárazy a pády, nejsou jen pro neřády...
Žádné komentáře:
Okomentovat