Co po nás zůstane,
až jednou nastane,
chvíle ta odejít,
mít se vším tím klid.
Slova se rozplynou,
jak pára nad krajinou.
Řeči se rozletí,
jak věky ve staletí.
Chci věřit v jediné,
že všechno se nemine.
Stopy lásky setrvají,
s těmi, kteří je v sobě
dobře uchovají.
S nimi budou přebývat,
dál budou v tomto
světě pobývat.
A tak budeme žíti
dále s nimi také my,
i když už to nebudou
rozhodně naše dny.
Budeme na naše milé
z dálky dohlížet
a společně budeme
krásu světa obhlížet...
A v tom je snad i
to důležité poslání,
které moji dnešní
hrůzu a strach zahání.
Možná mě to všechno
zachrání od dalšího
koumání a bádání,
kdy dojdu ke klidnějšímu
sebepoznání!
Měj se ráda a sama sobě naslouchej, i když ti není vždycky nej...
Žádné komentáře:
Okomentovat