O hodinu kratší den a mě nezbývá než se pustit do úkolů, které jsou nachystány. Ač to venku vypadá na sníh a déšť, nevlídno se usadilo i v našich duších, musíme se rozhodně vydat na cestu. Není možné se jen tak potácet a nechat plavat rozhodnutí, která jdou a jsou. Už se to toži nedá vydržet! Je to jako před výbuchem sopky, která postupně dává najevo, že svůj úmysl vybuchnout... Tak to v poslední době cítím i já, že se ve mě všechno hromadí a potřebuje to ven, jen netuším, kudy, kdy a jak se to ven dostane. Zatím je všechno uvězněno uvnitř, trápím se starostmi a povinnostmi. Lítám od jednoho k druhému a nevím kudy kam. Potom jsem jako když mě přejede tank a tělo mě bolí, jako po celodenní túře. A přitom jenom stále přemýšlím a přemítám nad tím, jak udělat to, či ono. Proto je čas jít do rozhodnutí, která se musí udělat a musí být konečně rozseknuta. Udělá se líp a bude jasno, jaký bude další postup. Pak už žadné další dohady a nejistoty, ale jasná cesta, kterou půjdeme a budeme se jí držet!
Jednou cestou se dát a ničeho se nebát...
Žádné komentáře:
Okomentovat