Hlavně dýchat a nepřestat. Nenechat se ovládnout panickou hrůzou a strachem, který mě od včerejšího odpoledne zase doprovází. Tam, kde zavládne klid, najednou vystrčí růžky šotek nezbeda. Už zase dává na frak všemu, co jsem si myslela, že pojede, jak má a že bude fungovat tak, jak by fungovat mělo. Ale ono, je to zase všechno úplně jinak. Obavy a hlavně otázky, co bude dál? Jak to vlastně všechno zvládneme a zde budeme schopni společnými silami uskutečnit péči o naše seniory, to je to, co mě duní v hlavě? Ač si myslím, že bychom to mohli zvládnout, nejsem si tím tak jistá... Co, když to nepůjde? Co když to bude složité? Už teď se v tom ztrácím a nevím kudy kam! No a to jsme pořádně ještě ani nezačali... Je to tedy pecka, jak to všechno motá ta naše motanice života a vlastně ani netušíme, jak se z toho vymotáme. Já jen doufám, že cestu najdu, ať už bude sebevíc dlouhá...
Kroků nelituji, pevný cíl potřebuji!
Žádné komentáře:
Okomentovat