Blázním, blbnu,
k tomu hubnu,
kabát svlékám,
hluboce smekám.
Jak to stíhat,
vůbec se nemíhat?
Jak to udělat
a nic nepodělat?
Otázek tisíce,
trápí mě velice,
že nejsem
schopna více!
A tak se snažím
ještě víc,
a uvnitř si řvu
z plných plic.
Pořád a dokola,
roste tu rukola,
pořád a dokola,
roste tu vřes.
Dneska už končíme,
myslíme na jiné,
dneska už půjdeme
hledati vzdálené...
Vč daleké, přesto tak blízké!
Žádné komentáře:
Okomentovat