Nesmírně toužím po klidu, který nepřichází. Nevím, kde jej hledat a zda jsem jej vůbec schopna nalézt. Čím víc se sama v sobě nevyznám, tím víc cítím, jak se ztrácím ve světě, který je sám o sobě tolik nepřehledný a zmatený. Jako neukotvený kus papíru letím větrem a síla se mi ztrácí před očima. Cítím se opilá, zmatená a nejasně daná. Nemám cíl, nemám jasně danou cestu a nevidím směr, kterým bych se měla dát. Jsem zmatená a proto zmateně pobíhám v duši i navenek kolem a tápu s vědomím, že vlastně nevím, co je a co by mělo být... Potřebuji kotvu, která mi dá jistotu a stabilitu a od ní se pak budu dále plavit na své cesty. Jen teď musím najít ten správny směr a cíl. Zřejmě to bude chvíli trvat, déle než tomu bylo v předchozích obdobích. Možná stárnu, možná je hledání komplikovanější, ale vím, že to své si zase najdu, a to jak v sobě, pro sebe, tak pro tento svět!
Kdo hledá najde, kdo chce, ten si i delší cestou zajde...
Žádné komentáře:
Okomentovat