Člověk se těší na skutečnosti, které mají přijít. Očekává kroky, které se mají dít, ovšem někdy se stává, že se život zamotá. Tam, kde čekáme lehkost bytí nastávají problémy. Tam, kde má být tma a nevlídno, nás vítá kouzelné světlo a otevřená mateřská náruč. Tak si to prostě náš život kvačí svým tempem a někde uvnitř proudu jsme i my sami. Občas se nám podaří vynořit se nad rozbouřené vlny. Jindy se ovšem valíme hlavou přímo proti zdi a nemáme možnost záchranného lana, ani ruční brzdy. To se pak nemůžeme věru divit, že si narazíme čenichy. Že si musíme pofoukat svá zranění z životních kotrmelců a jiných eskapád. Je to přirozená součást našeho vzrůstání i vzkvétání, bez kterého by nebylo dospívání. A to, jestli opravdu dospějeme, je pak dáno i počtem zranění i odražení se ode dna našeho pádu. Čím víc jich zažijeme, tím víc máme šancí poučit se. Ovšem blbec zůstane nepoučen a jen moudrý člověk se chybami napravuje...
Chybičky napravuj, za svým si hrdě stůj!
Žádné komentáře:
Okomentovat