Jsou cesty, které nikdy nekončí. Běží stále dál a jediným koncem je poslední jistota člověka. Další cesty jsou vedeny cílem, který máme uvnitř v nás. Když jsme malými dětmi, neuvědomujeme si, jak moc jsem s onou cestou spjati. Rosteme, sílíme a stále jdeme. Chceme dosáhnout svého místa na slunci, toužíme být s někým, kdo nás má rád a stále netušíme, která z cest je správná. Pak někde zakotvíme, uchopíme sami sebe a najednou už nejsme ty a já, ale my. A někde tady se začne z mlhy života vynořovat cesta, kterou jsme šli, aniž jsme věděli, že jí kráčíme. Cesta spojení se sebou samým, se svými blízkými, tedy cesta domů. Každý z nás si v jistou chvíli života uvědomí, že ať jde kamkoli, či prožívá cokoli, to všechno je jen jedním ze spojení na cestě domů. Tak jako jsou stromy spojeny svými kořeny s půdou a prapodstatou svého žití, tak jsme my spojeni s domovem. Když jej tvoříme, spoluvytváříme a sdílíme, je nám dobře, ale i těsno. Pak vylétneme z hnízda, roztáhneme křídla, abychom poznali svět. A ve světě se nám stýská, toužíme po návratu a jistotě. Vydáváme se po svých stopách, cítíme známé vůně a víme, že jsme doma. V láskyplné náruči, v milujícím atmosféře a stabilním prostředí. Naše mysl pak ví, zde jsem doma, zde jsem tím, kým doopravdy jsem...
Být na cestě a přesto se vracet, je krásné, ať je Ti sto, nebo dvacet!
Žádné komentáře:
Okomentovat