Hovořit se stromy, naslouchat přírodě, sledovat reakce živých organismů. Pro někoho běžná součást života, pro většinu jen známka nedostatku civilizovanosti. Jak jen se lišíme v přístupech ke světu kolem nás, tak dalece spoléháme na jinakost v jejich vyhodnocování. Jednomu postačí pohled, jiný se slepou důvěrou obrací na moderní prostředky. A přitom se stačí jen zamyslet. K čemu nám pomáhá civilizace, oč nás připravuje a jak nás obohacuje? Kdo je ve své podstatě bohatším? Ten, jež naslouchá hlasům přírody, zvířat a odvěkému koloběhu světa, nebo ten, který vlastní nešpičkovější techniku. Pokud se rozhodneme rozmlouvat skrze stromů, pak máme jistotu na stovky let. Jestliže ovšem spoléháme na techniku, pak se neumíne domluvit s konečnou platností. Spoléháme na možnost zrušení, odvolání či přesunu schůzky a přepokládáme, že je to jen součást jakéhosi běžného rituálu moderního světa. Přesto je zde i další fakt, že moderno a aktuálno s sebou nese i jistou pohodlnost a lenost, která zakořeňuje v každém z nás. Přestáváme krmit své vlastní já, své schopnosti, dovednosti a znalosti, upřednostňujeme spoléhání se na techniku. Ovšem toto není cesta, po které lze jít dál. Mnohem důležitější je zatěžovat se, otužovat a utužovat naše vědomí, uskromnit se v nárocích a zbavit se většiny věcí. Jen tak se naučíme méně spoléhat na něco kolem a více se zaměříme na své schopnosti. Růst má hlavně člověk, nikoliv jen samo něco kolem...
Rychleji a rychleji, půjdu raději lipovou alejí!
Žádné komentáře:
Okomentovat