Od rána se ženu dnem jako rozjetý vlak. Každou chvíli jsem jinde a pořád je kolem mě vzruch, halas a řada hlasů. Ani polední pauza nedokáže přinést chvilkové zklidnění. Jakoby se dnešním dnem řítil uragán, procházel svým okolím a směřoval tam, odkud vyšel. Všechno se kolem míhá, slunce, mraky, slova, písmena i jazyky. Pomalu se uzavírá den, kdy energie pryští z každého koutku mé duše. Ještě chvilinku, nastartovat se a běžet, s větrem o závod. Tady upustit kousíček myšlenky, tady podat pomocnou ruku a za chvíli už být opět v prachu cest. Kam vedou a proč se jimi ženu? Sama netuším, snad jen hledám to, co nikdy nikdo neviděl a nacházím to, co každý najít chce. Trochu pověstného klidu duše, který je tak zřejmý a přesto tak prchavý. I já tedy nechávám planout svíci a vyrážím dál. I tam je někdo, kdo o mě stojí a rád by se se mnou i smál...
Se smíchem jsi vždy milým čenichem!
Žádné komentáře:
Okomentovat