Nezapomínejme na ty, kteří nejsou vidět a přesto potřebují naši pomoc. Nejsou to jen ti nejbližší, ale všichni, kdo nemají s kým být. Možná nám připadá, že takových lidí je málo, že přeci každý má svého blízkého, či blízké. A přesto samotných lidí přibývá. Jednotlivců je čím dál tím více a těch, kteří jsou spojeni ve svazcích je méně. Jako bychom se chtěli vrátit na začátek svého bytí, kdy jednotlivec musel a chtěl bojovat proti nepřízni světa sám. Spoléhal sám na sebe, pracoval jen pro svou potřebu i spotřebu a nepotřeboval blízkého, s kým by se dělil o své radosti i starosti. Ovšem tento trend není úplně správný v dnešní době plné techniky, bez lidského rozměru. Jak se asi musí cítit člověk, který je sám, pořád sám se sebou, ve světě plném lidí? Neumím a ani si nechci představit, že bych jím byla. Vždyť přeci něco dokázat je krásné, ale pokud se mohu o své výsledky s někým podělit, je život ještě krásnější. To, co vidím já je báječné, ovšem to co vidí mojí milí, může být ještě kouzelnější. Proto mějme po ruce své blízké, buďme jim oporou i pomocí a sdílejme s nimi vše dobré i horší, co nás všechny potká. Sdílení je totiž tím, co dává člověku pocit sounáležitosti i určité svobody!
Buďme svobodní, sdílejme s milými...
Žádné komentáře:
Okomentovat