Sluníčko krásně hřeje, modrá obhloha se na mě směje a já mám pocit naprosté vyrovnanosti. Vyrovnaná sama se sebou, upravená pro své okolí, vnímavá k věcem nadpřirozeným, zaslíbená pro uvolnění a poklidný víkend. Všude cítím vůni jara, kvetoucích květin i stromů a najednou se mi chce jít domů. Utéct všemu všednímu a dát prostor věcem milým i malým. Se zalíbením vnímám okolní svět, který se nedá spoutat do několika vět. Slova jen ztěžka popíši ježka, slova jen maličko vyjádří sluníčko, věty jen trošičku pohladí hlavičku. Snad proto zní mi tu, hlas plný limitů, hlas plný snění, který vše mění. Zvuky jsou opojné, tělo je pokojné, duše se ševelí, na všechno tetelí... Zálibně, překrásně, tvořím si tu básně. Vytvářím pohodu, tiše si broukám, na svět i na život mile se koukám. Záliba, obliba, zájem i libůstka, to je má ohromná páteční propustka. Pryč jde vše nemilé, nejasné, sluníčko, krása už nikdy nepohasne. Zálibně čekám a pomalu tuším, že krása jde ke mě a milým duším!
Stromy jsou básně, pojďme je číst, moudrost je košatá a plná hnízd...
Žádné komentáře:
Okomentovat