Mluvová

Pět obyčejných písmen spojených dohromady a vzniká slovo. Má velkou moc, může hladit, laskat, radit, ale i zraňovat, řídit i ubližovat. Neviditelné, pronesené, vypuštěné do prostoru má velkou sílu, aniž mu ji člověk sám vkládá do úst. Mohou pomáhat ve všech oblastech našich životů, nejsou jen tak něčím, jsou energií. Písmena řazená jedno za druhým mohou radikálně měnit nás, náš život, nebo i životy jiných lidí. Pokud slovům důvěřujeme a pronášíme je s důvěrou v ně samotné, pak jsme schopni lépe poznat sebe sama, učit se sebeúctě a náš život splývá s písmeny ve slova poznání. Můžeme jimi však také léčit nemoci duše a mnohé současné potíže světa, neboť právě hluboká moudrost slov nám dává sílu v dobách zlých a jasně nepříznivých. Slova otevírají mnohé dveře, vytýčují směr poznání i našich životů a v onom prchavém okamžiku, kdy je přečteme nám dodávají odvahu, sílu a moc zvítězit nad každým problémem. Slova vlídná, laskavá a láskyplná se pak stávají důležitým záchranným kruhem v rozbouřených vodách světa. Proto berme slova, vnímejme jejich sílu a energii. Jen tak dojmedem svého cíle ve zdraví štěstí, lásce a laskavosti.

Otevřená srdce naplněná světlem, nadějí a laskavými slovy!

Hledající

Další týden, další překvapení a možná také zajímavé příležitosti. Je celkem hodně k dispozici a celkme málo k proběhnutí. Stačí se jen dívat a člověk se nestačí divit, kolik zázraků se kolem mihne. Ať usměvavý človíček, zářící sluníčko, prošlapané střevíce či výborný zákusek po ještě lepším obědě. Tolik je toho k vidění a slyšení, jen se pořádně dívat a poslouchat. Venku vrkí hrdlička, v dálce štěká pes, z kuchyně voní maminčiny dobroty a za zády mi sedí medvěd. Všude kolem, kam jen oko dohlédne je klid a mír. Nic nevyčnívá a nic se také nevzpírá situacím, které musíme prožívat. Ono totiž stačí jen malink chtít a člověk může být všude tam, kde si jen přeje být. Na opuštěném ostrově, v medvědím brlohu, na vysokém stromě či vysoko v oblacích. Hlavně pryč od všech obyčejných, marnotratných a neskutečně zbytečných věcí, které zatěžují. Roztáhnout křídla a letět...

Padám, padám a padám, v oblacích svou sílu hledám!

Túrová

Vůně dálek, prostoru a světa, který je uschován hluboko v našich srdcích. Blankytně modré moře, ledovcově nazelenalý proud vodní tříště, zmrzlé hořce kvetoucí vysoko v horách, huňatý kožich salašnického psa, omamná vůně citrónových květů či svěží vysokohorský vzduch. Zavřít oči, přenést se tam, kde to milujeme a pomoci těm, kteří to právě nejvíc potřebují. Skutečnost je nadosah natažené paže a přesto tak vzdálená opravdovému prožitku. Byť se situace nemění a všechno nasvědčuje tomu, že cestovat budeme jen v uzavřených hranicích státu, nevadí. Mnohé máme tajně ukryto v našich duších a jakmile to situace dovolí, opět vyrazíme. Kam, kam to bude? No přeci za poznáním, novými zážitky, společným dobrodružstvím a krásami světa, které na nás čekají. Byly tady tisíce let, tak to ještě jedno osamocené léto vydrží a pak se zase uvidíme. Spojíme ruce, nacpeme baťoh a pak už nám nebude nic stát v cestě!

Hurá, čeká nás zase túra...

Nicnotná

Tak jak to jde? Častá otázka dnešních dnů. Odpovědí na tisíce, ale jedna převažuje na všemi. Ještě to zvládáme, ale už by to chtělo nějakou změnu. Ano, takto reagují tisíce lidí, kteří jsou uzavřeni ve svých domovech, pracují z nich, dělají s dětmi úkoly, posílají zprávy svým blízkým, vaří a vymýšlí, co podniknout v rámci čtyřech zdí nového. I to je docela zvláštní pocit, že ráno vstáváte, aniž byste museli. Startujete den, aniž by vás něco honilo. Vymýšlíte programy, aniž byste potřebovali. Přemýšlíte, co bude dál, aniž byste věděli, jaká budoucnost vás čeká. Všichni na něco čekáme a těšíme se, až se konečně dočkáme. Současné čekání by se dalo přirovnat k čekání dětí na vánoce a dárky. A tím nejpodstatnějším dárkem bude právě návrat do běžného života. Smět vyrazit na výlet, objevovat svět a vnímat veškeré jeho krásy. Probouzet se s honbou za pracovními povinnostmi, mít konečně za sebou některé důležité kroky ve svém životě. Prostě a jednoduše vědět, na čem jsem a kým vlastně jsem. To si přejí mnohé domácnosti a snad všechny maminky, co jich na světě je...

Mámo, táto v komoře je nic!

Mástová

Tomu říkám správný blázinec. Vstanout, nasnídat, nakoupit, uvařit, vyprat, pověsit prádlo, nachystat snídani mladším členům domácnosti, zasednout k pracovním povinnostem a přitom se nehnout z jedné místnosti. Takhle to jistě teď vypadá v mnohých domácnostech, které jsou stále plné a mnohdy neschopné nějakého smysluplného naplnění. A přitom je to tak jednoduché! Když to dokáže mamka i taťka, tak to prostě musí dokázat i děti. I ony mají mnohé povinnosti, které jsou spojeny s jejich neúčastí na přímé výuce ve škole. Ano, vždyť se zase vrátíte do školních lavic. Kdy, to nevíme, ale určitě se vrátíte, takže na to budeme muset být připraveni. Takže pojďme na to - jedna, dva, tři čtyři, pět a teď pryč od školních úkolů. Projdeme se, přičichneme ke květinkám, pohladíme Perryho, pomazlíme se se králíkem, prohodíme několik konverzačních vět a pak zase šup, do školních - domácích lavic. Nejsou sice tak pohodlné jako ty školní, ale mají mnohou výhodu. Blízko do lednice, do mlsného šuplíku, ke zdroji minerálek a tak podobně. Inu, na všem si teď musíme najít něco pozitivního, abychom se z toho opravdu nepomátli. Ještě toho opravdu máme hodně před sebou, tak nesmíme házet flintu do žita a musíme se postarat o sebe, tebe, mě i Vás!

Dej tomu čas, nenech se mást...

Položková

Jedna situace střídá druhou. Všechny aspekty našeho života jsou propojeny v jeden celek. Stačí, když dojde ke změně jediné položky a všechno je úplně jinak. Dosud funkční a stabilní systém dostává trhliny, které jsou lepeny, jak se dá. Nakonec jsou však volná místa natolik veliká, že člověk zjišťuje, že se opravdu nedá nic dělat a život se hroutí, jako hromádka karet. Není potřeba plakat a rozlitým mlékem, není dobré se litovat a soužit z nastálého. Co je ovšem nutné, je skutečné nasazení a reálné kroky, vedoucí k zajištění základního chodu lidského bytí. Nic není tak špatné, aby to nemohlo být ještě horší. Stejně jako není nic tak nádherné, aby to nemohlo být ještě lepší. A tak si žijeme, tvoříme, budujeme, sníme a čekáme, jak tohle všechno nakonec dopadne. Nervy napnuté jako struny na houslích, tělo ochabující z nedostatečného pohybu, mozek zavařený z nového přístupu k práci a k tomu jen čtyři stěny, cesta tam a zpět, mlžící se brýle a výhled žádný. Inu, když vydržíme i zuby budou, ale jak dlouho ještě vydržíme, to je jen otázka. Chce to čas, který máme nastavený každý jinak...

Bojuj a věř, že získáš to též!

Drobotinová

Vůně domova a neskutečné vzpomínky na dětství. Úžasné dny prosluněné láskou, vzájemným porozuměním a obrovskou svobodou ducha. Byť v nesvobodné zemi, přesto jsme svobodně dýchali, zpívali, malovali a milovali ty, kteří už mnohdy nejsou mezi námi. Dnes často vzpomínáme a právě ony vůně či střípky poznání nás navrací zpět. Tam, kde dítě bylo dítětem, kde rodiče měli své přirozené postavení a vzájemnost něco znamenala. Do doby, která je jen kousek za námi a přesto je tak vzádelná současnému světu. Náš život se sice také točí kolem dětí, dětských úsměvů a malých radostí. Ale už je to jiné. Dopřáváme sobě i svým blízkým všeho, co je nám nabízeno a neuvědomujeme si, jak velké škody způsobujeme. Jen tehdy, když budeme s láskou toužit a na něco se těšit, pak si to skutečně užijeme. Pokud ve svém životě prožijeme něčeho nedostatek, pak jistě oslavíme jeho opačnou stranu. Jak si ovšem mohou dnešní lidičkové vážit čekoholi, když všeho je moc. A pak platí staré moudro, čeho je moc, toho je příliš... A tak podvědomě vyrážíme na výlety do doby, kde hořické trubičky byly tím nejúžasnějším dárkem pod sluncem!

Díky za dětství, jež učí nejen drobotinu, ale i dospěláky.