Svačinková

Dnes není příhodný čas na experimenty a žádné výstřelky. Čas musí běžet jen podle pravidel a není čas na úniky. Prostě a jednoduše, tak jak to je, tak to i bude. Není potřeba se pouštět do žádných velkých akcí, protože ty stejně k ničemu nevedou. Alespoň pro dnešek je dobré se nechat řídit tím, co jsme zvyklí a nenechat se vyhodit ze sedla. To by rozhodně nebylo dobré ani pro naše uvažování, ani pro případné další plány. Byť je počítáno s určitou proměnou, nic nenaznačuje, že přijde právě dnes. Proto naberme síly před výstupem a buďme pak plni energie, které bude potřeba. Dnes ještě není ten pravý čas na boj, ani jiná vystoupení. Tak klid v duši a pohodu všude tam, kde se budeme pohybovat!

Neboj se odpočinku, dej si čas na svačinku...

Stopečková

Je toho moc, co bych chtěl říct a zároveň vím, ač řeknu cokoliv, nic nebude správně slyšet. Snad proto budu raději mlčet a stát v pozadí, abych se nepustila do něčeho, co bych nemusela zvládnout. Pro dnešek úplně postačí těch několik mnoho skleniček, kterými jsem byla posilněna a které budou ještě dlouho spočívat v mém těle. Raději se nechám spoutat přírodou, než alkoholem a vystoupám výš, až k vrcholkům hor, které se rozprotírají v okolí. Vystoupám až tam, kde se vrcholky dotýkají mraků a vykřičím vše, co nechci znát. Dát zase plnost svým dnům a řád, jenž přináší do duše klid a dostatečnou pohodu. Jen tak dokážu být, přemýšlet a snít o všem, co ještě skutečně potřebuji. Ostatní už je jen mlžnou vlnkou, která je a za chvíli už ne...

Dej si stopečku, můj milý chlapečku!

Slušivá

Jako vzdušné pápěří vznáší se moje duše nad povrchem. Pomalinku a tiše padá k zemi, kam ulehne do čerstvě posekané trávy. Vůně podzimu jde spolu s oparem ranní mlhou a slunce se jen pozvolna propracovává na zčervenalou oblohu. Chlad se mísí s prvními teplýmy paprsky a jen tiché kroky se ozývají v okolí. Je těžké odolat pocitu plného spojení i nepatřičnosti zároveň... Tělem jsme spojeni s vnějším světem života, duší jsme blíže onomu nepopsatelnému pocitu energií, které kolem proudí. Člověk se vnořuje do hlouběji a může rozpoznat pravá slova i důležitost jednotlivých částí. Někdy zvítězí tělo nad duší a jindy zavládne klid a mír. Jako právě nyní, kdy nemusíme, nepotřebujeme, nespěcháme a jen tiše plyneme. Kam, s kým, proč a jak, není podstatné, neb naše duše si s otázkami hravě poradí!

Plyňme občas s naší duší, to nám přece vždycky sluší...

Kořenová

Zvláštní pocit patřit někam, odkud odcházíte. Tam, kde se sice cítíte doma a přesto vás tam nechtějí. Ne proto, že neumíte, nezvládáte, ale proto, že jste vystoupili z praktického světa a přešli do teoretického zázemí oboru. Roky utíkají, vědomosti přibývají a rozsah poznání se rozšiřuje, nicméně základ byl překonán. Kam se schoval? Zůstal zachován alespoň v kořenech vlastního poznání? Cítím, že zůstal. Je tam, cítím jeho prvky, které občas vyplavávají na povrch a zazáří. Jako hvězdná star, jež oslňuje a vyplňuje místa, která následně rozkvetou. Obléknou se do barev a voní tisíci vůněmi všeho světa. Každý střípek poznání má svou barvu a vůni. Jakou? No přeci jasně jiskřivou. Jako moře, jako slunce, jako tráva, jako léto, jako horský vzduch a promoklý psí čenich...

Hledej a objevuj, na svých kořenech pevně stůj!

Doprovodná

Do života člověk vchází s tím, že jej prožije. Dlouhými dny, měsíci a roky se prokousává do stále vyššího věku. Moudří, poznává, zjišťuje a zajišťuje si své místo na této planetě i světě. Postupně prorůstá jeho život se životy ostatních a stává se tak neoddělitelnou součástí sebe sama i svého okolí. Pomýšlí na další dny, prožívá mnohá dobrodružství a nepřipouští si skutečnost konečnosti života. Ona však zasáhne v různorodé podobě a jednotlivá lidská spojení se přerušují. Mnohdy vinou nás samotných, jindy vinou nevyléčitelných nemocí a strázní. Konec a smrt se přiblíží do života, zasáhne každý nerv i sval a zcela vykolejí běžný chod života. Naruší každodennost a způsobí mnohé ztráty, jež postupně zacelí čas. Někdy ovšem ani ten nedokáže přimět živé, aby vážili dní, jež jim zbývají a poučili se z prožitých skutečností. A přesto by měl být právě onen fakt podstatnou zkušeností každého z nás. Doprovázet, a v paměti uchovat kousíček odcházejícího, a ten uložit hluboko do vlastní mysli. Tam se spojí s našim vlastním životem a vyroste do košatosti našeho vlastního života!

Pomáhej a bude ti také pomoženo, doprovázej a ani ty, nezůstaneš sám...

Nazrátá

Proč jsme na světě? Jaký je náš účel a cíl? Jsme zde jen proto, abychom si vydělávali na živobytí, nebo je naše poslání hlubší? Každý zřejmě odpoví jinak, dle svého vlastního vědomí života a svědomí světa. Nicméně důležitou součástí pochopení sebe sama, je uvědomit si, že jsme zde právě proto, abychom umožnili světu žít smysluplněji, s odvážnou vizí a ušlechtilejšími cíli. Jsme zde proto, abychom svět obohatili a byli světem obohacování. Pokud na tento úkol zapomínáme, ochuzujeme tím zejména sami sebe. Ve svém poznání i akceptování se. Vždyť svět je obrovskou inspirací, každé napsané slovo je hlubokým smyslem spojeno s poznáním, které je tu pro nás. Neváhejme, nepochybujme a vězme, že tvrdou prací dosáhneme opravdového úspěchu a naplnění života. Být spojen láskou, mít bohatou fantasii a nevyčerpatelnou inspiraci pro každý okamžika života, je naplněním a obrovským závazkem pro každého z nás. Být a být naplněn potřebou změnit v lepší místo k životu je snad nejdůležitější lidské poslání...

Nic nezastaví mou myšlenku, pokud nazrál její čas!

Znovuotevřená

Už se to blíží, už to brzy vypukne. Ranní vstávání, celodenní sezení ve škole, úkly a školní povinnsti, Ač už dávno odrostlá těmto školním dnům, stále je to ve mě. Už to opět začíná a zase mě to všechno čeká. Někdy se zapomínám, že já nejsem ten, koho se úkoly týkají. Nemohu nést ohromnou zátěž světa na svých bedrech. Jen mohu pomáhat a být tím, kdo vyslechne. V pozadí, jako šedá eminence, čekat, až přijde žádost o pomoc. Všechno ostatní se týká školáčků a školou povinných studentů. Já tu jsem, ale už jen jako vrba, jež vyslechne, poradí a pomůže, když je potřeba...

Otevřít stavidla, nastavit pravidla!