Psací

Ruce běží nad papírem, vykružují specifické tahy a vykružují zázračné obrázky. Od nepaměti pro nás zachycují radosti i starosti žití a stávají se kronikou úspěchů i pádů lidského pokolení. Jako malí špunti jsme tajně doufali, že také my jednou budeme umět vykroužit ona krásná a tajuplná slova. Papír byl drahocenným zbožím a kuličkové pero zase známka luxusu. Ach kolik kaněk, prodřených dřevitých papírů a kostrbatých úkolů, než jsme se dopracovali k ladnosti a čitelnosti. A tajemství se stalo naší součástí, které používáme, kterým sdělujeme i zachcujeme. Ano i s tím mám spojeno pronikání do tajemství písma, které přede mnou odkrylo obrovskou oblast literatury a lidského poznání. Snad proto jsem občas zklamaná, když vidím, k jaké degradaci písma v dnešním světě dochází. Není to jen vina různých technologií, které umějí děti ovládat rychleji a spolehlivěji, než písmo. Ale vinu vidím i v nás dospělých. Rádi spoléháme na multimedialitu a zábavnost technologií, a tím odvádíme naše děti od radostí i podstaty písemných záznamů. Je to přeci naše spojení s minulostí, je to důkaz lásky, radosti i krize člověka v průběhu staletí a hlavně, je to prostředek, který musíme znát, abychom mohli dostoupit až k technologickým vychytávkám. Proto dbejme a veďme naše mladé generace k písemnému projevu, protože není nic kouzelnějšího, než napsat milostný dopis či získat důkaz synovy lásky k rodičům...

Pišme a tvořme, moderní bořme!

Divergentně konvergentní

Rozbíháme se do světa, každý za svým posláním a cílem, abychom se v průběhu života opět sešli a jistou část svých životních osudů sdíleli. Na začátku života jdeme ruku v ruce s rodiči, sourozenci, rodinnými příslušníky, které postupně, tak jak rosteme, spějeme a zrajeme, opouštíme. My jdeme svou vlastní cestou a jsme přesvědčeni o jejím úspěchu i správnosti. Za sebou necháváme ty, kteří nám stáli od počátku po boku a ve své mladické nerozvážnosti zcela bezmyšlenkovitě opouštíme mnohé. Staré kamarády, lásky, rodiče i sourozence. Neuběhne ani tak dlouhý čas a opět jsme si blízko. Máme společné prožitky, stáváme se rodiči, opatrujeme své děti i rodiče a naše rozbíhavost se kloní ke středobodu našich životů. Pro jednoho jsou to práce, pro jiného rodina a pro dalšího úspěšná kariéra či vzdělanostní postup. Rozběhlost se kumuluje do centra, které opečováváme, chráníme a dále rozvíjíme. Tak jako v nás naši rodiče, i my otevíráme křídla našim dětem a dáváme jim jistotu pevných kořenů i základů života. A v tu chvíli víme, že i oni se rozletí do světa a našim úkolem bude stát tam, kde nás bude potřeba a být vždy tím, co rodiče pro své děti mají být. Tedy láskou, ochranou, jistotou a bezpečím, které poskytuje, brání i stabulizuje v časech dobrých i zlých!

Roztáhněme křídla, leťme, ovšem nezapomínejme na ty, kteří zůstávají!

Světelná

Paprsky slunce nad hlavou odráží pocity duše, která se pokouší vzlétnou k obloze. Po světelně jasném paprsku dostoupit vrcholu a užívat hřejivé pohody. Nic se nezdá být problém a všechno je možné vyřešit do několika minut. Světlo nás probouzí ze spánku, přináší útěchu před zimou a doprovází nás životem od zrození po smrt. Vidím-li světlo, vnímám jeho blahodárné účinky a všechny chmurné myšlenky se rozplynou. Tak, jako se postupně vytrácí den, tak se vytrácí i chuť k činnostem a běžným aktivitám. Ráno jsme plni elánu, plánujeme a podnikáme dobrodružné cesty. Večer se zklidňujeme a koncentrujeme síly k uložení se do snění. Světlo je tím, co rozděluje etapdy dne, noci, života i světa. Když my spíme jiní bdí a koloběh se promílá usvítem i západem, sluncem i šerem, které přichází a odchází. Náš život je obestřen mnoha tajemstvími, která můžeme spojit se světlem. Ať už vědomě či nevědomě, putujeme za světlem, sluncem a hřejivými doteky paprsků z nich!

Neváhej, ke světlu se měj...

Nekonečná

Ztraceni v záhybech myšlení, jdeme po stopách do nekonečna. Dveře jsou zavřené, okna dokořán, všechno je sečtené a ty jsi tu sám. Nějak se propletem spletitým tím světem, nějak se potkáme, když se zas setkáme. Chceme žít v úkrytu, hledáme zíštitu, plujeme soukolím, tvoříme dobrý tým. Věčnost je vzdálená, děláme ramena, ná se to netýká, ať si to utíká. Zítra si vzpomenem, že s tím nic nesvedem, že nám to vadilo, že nás to zranilo. V konečném důsledku, vstříc jdeme výsledku, jaké to bude pak, bude mě mít vždy rád? Dopředu nevíme, přesto si věříme, přesto se radujem, někdy i sami jdem. Pokaždé zjistíme, že zloba nás nemine, že každý chce být tím, co v nekonečnu je drobný stín!

Bez stínů, není hrdinů...

Reálná

Jak udivující může být realita skutečných momentů života, tak o tom se přesvědčujeme na každém kroku. Stačí se jen dívat kolem sebe a mít dokořán otevřené oči. Najednou se objeví bez příkras všechno, co jinak není vidět. Nesmyslnost lidských nákupů a honění se za levnějším zbožím, odvolávky na nedostatek času, s dlouhými pauzami na kávu s kamarádkou či číslo uvedené na pracovní smlouvě a přímé položky na účtech. Ano, žijeme ve světě ovládaném penězi, honbou za dosažením vyššího vzdělání, s příslibem větších příjmů. Ale, mnohdy netušíme, jak je toto naše vnímání krátkozraké! Dnes potřebujeme toto, zítra zase ono a nakonec se ukáže, že pouze ten, kdo se umí otáčet, umí dostatečně podlézat a dělat se lepším, víteží. Ne pravda, otevřenost vztahů či pracovní nasazení, ale dravost, bezohlednost a umění přetvářky hýbe světem. Myslete na to příště, až budete dělat svá rozhodnutí, protože mohou ovlivnit celý váš život...

Nereálný pohled na reálný svět a probudíš se hned!

Po-po-po-tvůrková

Je celkem zvláštní nechat plynout okolnosti kolem, být nestranným pozorovatelem, nesoudit a jen si v duchu přehrávat vlastní reakce. Je to určitý způsob komunikace se světem, jakoby na zkoušku. Můžeme si promýšlet reakce, můžeme se dohadovat, jak bychom situaci zvládli, ale jistotu nikdy nemáme. Ony komplikované stavy přicházejí neplánovaně, jsou zde a my na ně musíme reagovat. Nemůžeme se schovat do ulity a zkoušet, co a jak. A tak prostě mluvíme, argumentujeme, dokazujeme, oponujeme či souhlasíme, ovšem povětšinou skrýváme pravé myšlenky v sobě. Je mezi námi jen několik málo odvážlivců, kteří dokáží naplno říci i nepříjemná fakta. A tak se v životě dostáváme do komplikovaných úvah, jak to chtěl druhý říci, co tím vlastně myslel a dovozujeme si vyjádření tak, jak je nám blízké. Někdo se urazí, jiný se usměje, další si zase nepovšimne ironického podtónu. A jdeme dál, s hlavou vztyčenou či naopak skleslou, prožíváme svá malá vítězství i prohry. A přitom je to tak jednoduché, i jen nepatrný pohled očí, postoj a gesto nám řekne vše. Mám mě rád, nemá mě rád, souhlasím, rozhodně nemohu... Stačí se jen zamyslet, vnímat věci v kontextu a být si vědom následků, které slova rozpoutají!

Nemluvme potají, druzí to stejně poznají...

Úlová

Jako v úle to dnech hučí všude, kam se člověk podívá. Další školní rok se blíží, skončily prázdniny a je načase pořídit školákům vše, co budou potřebovat. Je celkem zvláštní, jak si my lidé dokážeme ztežovat skutečnosti, kterými musíme projít. Na jednu stranu máme za sebou dlouhé období volna, kdy bylo možné ukutečnit nákupy, potřebné k dalšímu roku a my vše opět necháváme na poslední chvíli. Jakoby to byl určitý druh sportu, který dokazuje, že se ještě dokážeme dostatečně rychle hýbat, svižně zabezpečit potřebný materiál a zároveň se z toho nezbláznit. A my, kteří pořizujeme věci průběžně, pak neveřícně stojíme stranou, klepeme si na čelo a v duchu si děkujeme, že se nás to netýká. Nemusíme vystát dlouhé fronty, překypovat nervozitou a neustále se dívat na hodinky. Faktem je, že nákupům neuniknem, jen jejich průběžné uskutečňování skoro nevnímáme. Tu a tam koupíme jednotlivost a na konci je nachystáno vše důležité. Bez stresu, honění a ukoptěnosti tváře!

Zkuste plánovat, budete se jistě radovat...