Někam si vyrazím a vyzkouším, kam až dokážu dojít. Kam až mě moje nohy donesou a kolik kroků budou schopny ujít. Byly doby, kdy se mnou pádily po kopcích, běhaly a nedokázaly se zastavit. Teď jsou poněkud vratké a pomalé. Možná je v tom i něco víc než jen pocit podlamujících se nohou, snad i pocit závratě, který je ukryt někde hluboko uvnitř v hloubi mého vědomí. Někde tam ve mě je díra, do které se propadá všechno. Energie, síla, odhodlání, chuť, radost, slova, myšlenky a radost. Jediné, co zůstává je povrchová bublina, která odráží nejistoty okolního světa, které utočí na tělo i duši. To, co bych nejraději udělala je, že bych se chtěla schoulit do klubíčka, schovat se tam, kde by mě nikdo nenašel a byla bych tam sama jen se sebou sama, svými myšlenkami, obklopena svými kluky, zvířátky a klidem přírody. To by pomohlo zacelit tu hlubokou propast, kterou v sobě cítím...
Hledání cest, rychle pryč z měst!
Žádné komentáře:
Okomentovat