Je smutné, jak rychle se dokážou proměnit vztahy. Když je vás potřeba a táhnete za všechny, tak je to fajn. Když najednou nemůžete a potřebujete zůstat chvíli stát stranou, tak je to problém. Jste otrava, otrapa a zátěž pro všechny, kteří jsou s vámi v jednom kolektivu. Tohle vědomí zabolí a když si to uvědomíte, tak je vám najednou strašlivě nanic. Utěšujete se tím, že stejně nejdůležitější je to, co máte doma a to, co prožíváte s těmi nejbližšími. Přesto si neodpustíte alespoň kousek myšlenky, která vas zavede tam, kde trávíte tolik času. Dáváte kus sebe a nakonec zjistíte, že to vlastně k ničemu podstatnému nevede... Že jste jen jeden z dalších, nahraditelný, na kterého se nečeká a vylije se na něj neradost, nedobrá nálada i všechno to, co se jej dotkne! A z toho je mi tak nějak smutno.
Nechám smutek jít, s láskou budu dále žít...
Žádné komentáře:
Okomentovat