Už mě to fakt nebaví! Snaha někam se posunout není naplněna a jednotlivosti se začínají kupit na pracovním stole. Je to jako černá můra, která ne a ne skončit. I když se určité části daří, v celkovém náhledu stojím stále na místě a přešlapuji. Něco je způsobeno mojí liknavostí, ale množství úkolů je na jiných, kteří nereagují. Tím se dostávám do neřešitelných situací, kdy vím, že musím konat, ale ty, které musím ke konání popohnat, neseženu. Hra na schovávanou se tak celkem daří, ale mě už nebaví si na babu hrát. V tomto případě jsem totiž stále baba a nikdy nevyhraju. Ne, že bych musela nutně vždycky vyhrát, ale pokud se má nějaký úkol dokončit, tak je potřeba jej dokončit. Už mě nebaví stále se pídit, kde se věci zasekly a jak se můžu přičinit k tomu, abych se dostala dál. Je to nepříjemné, já to vím, ale takhle se žít opravdu nedá. Stres, který se ve mě hromadí pak postupně vybublává a nechci vidět, až úplně vybuchne. To snad nezůstane ani nit suchá!
Krok sem, krok tam, má to význam?
Žádné komentáře:
Okomentovat