Některé dny se prostě povedou. Letí od samotného začátku a my se řítíme časem, že ani nevíme jak. Než se nadějeme, tak je poledne. Během chvíle jsme prošli a prožili tolik, že to ani neumíme spočítat. Je to jako jízda na tobogánu, kdy se řítíme uzavřeným prostorem a jen čekáme, kam nás to vyplivne. Pak trpělivě čekáme, čekáme a čekáme, možná se i dočkáme a pádíme dál. Děláme, to co se dělat má a vyřizujeme to, co bychom vyřídit měli. V pravou chvíli se dozvíme kolik uhodilo a jak se všechno podařilo. Od černé obrazovky k nové technice, od hektického já k sobě samému. Večer zakončíme tento kouzelný kolotoč tím, že tupě pozorujeme dění kolem nás a už se jen těšíme, až se dokoulíme do postele...
Využití jako spolužití!
Žádné komentáře:
Okomentovat