Píše se již dvacátý druhý rok druhého tisíciletí a já si občas připadám, jako někde v pravěku. Nevím, co se děje v našem okolí, zda není přímo chyba vě mě. Proč ale lidé neposlouchají, co říkám? Proč se dějí věci, které nemají místo v našem životě? Proč se musí dít to, co bych nikdy neřekla, že se dít bude? Proč musí čelit neočekávanému, které jsem nečekala? Asi to má svůj význam. Asi je to zkouška odvahy a síly. Asi je to něco mezi nebem a Zemí, co se děje, musí se dít a nelze se tomu vyhnout. Zřejmě jsem ve stádiu, kdy je potřeba zatnout zuby, přestat mluvit a vydat se na cestu. Projít kopřivami, strništěm a bouřemi, aby se zase na nebi ukázalo sluníčko a jasná obloha. Budu nám držet palce, abychom se opět dostali do časů, které nazveme víc, než příjemnými...
Nemotej, neskač, na svět se nemrač!
Žádné komentáře:
Okomentovat