Dusné ráno, za oknem mlha. Další víkend, kdy máme léto, ale venku to vypadá na druhou polovinu října. Počasí se proměňuje a my se nestačíme divit. Jeden den se vysvlékáme ze svých přidaných kůží a hledáme životodárný stín. Druhý den pak oblékáme svetry a bereme deštníky do rukou. Rozdílnost počasí nemůže být patrnější, než právě v tomto letním období. Je to jako zima v létě a léto v zimě. Člověk se neumí přizpůsobit rychlosti proměny, kterou nám příroda nabízí. Nejenže je náš život turbulentní a hektický, také svět, ve kterém žijeme je děsivě rychlý. To, co ještě včera bylo, to už dnes není. Tam, kde ještě před chvílí bylo moře vody, tam je dnes pomalu poušť. Zvyklosti našich životů se mění a já si tak říkám, co vlastně zanecháme našim dětem? Už nebudou znát, to co jsme znali my. Už nebudou vnímat krajinu, tak jak jsme ji vnímali my. A rozhodně s ní nebudou v takovém souznění, jako byly generace našich dědů a snad i některých z nás. Přála bych si, aby to, co po sobě zanecháme, bylo natolik dobré, aby se v tom dalo spokojeně žít...
Každý svého štěstí strůjce!
Žádné komentáře:
Okomentovat