Nechce se mi ani věřit, že už je tady zase květen. Ještě před chvílí jsme lyžovali v Alpách, užívali jsme si krásného slunečného počasí na sněhu a teď už pomalu léto klepe na dveře. To abychom začali připravovat pomalu věci na letní dovolenou. Navenek jsem s tím srovnaná, že čas tak děsivě pádí, ale uvnitř pociťuji zvláštní tíseň. Ani se nestačím podívat vedle a už stojím jak tak jedle v lese. Dívám se na vlastní život ve zrychleném tempu, které stíhám i nestíhám vnímat. Nějak jsem se zasekla kdesi v meziprostoru a nedokáži sestoupit zpět. Zřejmě je to věkem, možná v tom má prsty prožitý covidový čas? Netuším, jen přesto všechno doufám, že se mi podaří vrátit se zpět tam, kde je moje místo...
Živote nespěchej, chvíli maličkou ještě mi dej!
Žádné komentáře:
Okomentovat