Tíha ze mě dneska nechce spadnout. Jakoby prožité klidné dny zavalily do mého nitra neklid a nejasnost vlastního bytí. Člověk se neumí smířit s některými situacemi, které během dne prožívá. Snaží se, jak jen to jde, ale něco opravdu vyřešit neumí. I já se snažím, jsem trpělivá a stále dokolečka opakuji dvě věty. Přesto nenacházím klid, který bych právě dnes tolik potřebovala. Je to jako na houpačce, chviličku jsem úplně nahoře a pak už padám dolů. Letím, vlasy mi vlají ve větru a slunce pálí na mou kůži. Oči jsou oslněné světlem a nikde ani kousíček stínu... Ještě chvíli vydržím, zatnu zuby a dojdu až na konec. Pak už sejmu masku tvrďáka a budu zase jen sama sebou!
Neklid mě honí, jak stádo koní...
Žádné komentáře:
Okomentovat