Děláme dostatek pro své okolí? Nejsme příliš sobečtí a zahledění do sebe? Skutečně nemůžeme poskytnout víc? Jsou naše cesty vždycky jen tím pravým směrem k cíli? Jedna otázka střídá druhou a já sedím s hlavou v dlaním a přemýšlím co dál. Kam se vydat a proč? Který ze směrů vybrat? A koho zachránit a proč? Vím, že zachraňovat člověk má jen tam, kde je to požadováno. Snad proto moje kroky stále častěji směřují ke skupině těch nejzranitelnějších. Dětí, seniorů a němých tvorů. Jsou mezi námi, tiše se pohybují, jsou stíny nás aktivních a tam někde pod pokličkou schovávají své malé i velké starosti i problémy. Nemohu vyřešit všechny, ale něco málo přesto udělat lze. Stačí si jednou týdně udělat čas a vyrazit do skutečného světa dobrovolníků. Nic nechtít, jen se věnovat těm, kteří to potřebují, ocení a skutečně zužitkují do posledního střípku. I když nezachráním všechny, mohu něco sdílet a poskytnout pro klidnější cesty. Pro ostatní i pro sebe sama...
Poskytuj a sdílej, s úsměvem se na svět dívej!
Žádné komentáře:
Okomentovat