Vím, že nic nevím a přesto toto vím. Jistota, která mě doprovází celý můj život. Jakmile je jeden úkol ukončen, je vyškrtnut ze seznamu a již hledám další. Neumím se radovat z vlastních úspěchů a také jejich ocenění je pro mě velmi obtížné. Byla jsem vychována tak, že se musím snažit něčeho dosáhnout a to jen vlastními silami. Nebude nikdo, kdo by mě dokázal postrčit a pomoci k lepšímu místu, či lepším výsledkům. Je já sama se musím zasloužit o to, co mám a kým budu. Také úspěchy se v mém případě braly jako něco samozřejmého. Vždyť jsem přeci ten studijní typ, kterému jde škola jaksi sama o sobě. Umím zabrat a umím přeci do studia dát vše, i když mě právě nebaví. A tohle se se mnou táhne až dosud. Neumím se ocenit, neumím se jen tak prostě radovat z toho, že jsem právě ukončila docela podstatnou část svého života. Přede mnou stojí obrovská hora dalších překážek, které bych měla ideálně zdolat a dosáhnout vrcholu. I když vím, že mi ani tento vrchol štěstí a klid nepřinese. A proto se sama sebe ptám, je nutné šplhat na další vrchol? Nestačí si jen tak užít toho, co již mám? Do odchodu na penzi mi zbývá přesně dvacet let, tak co je nevyužít na něco smysluplného? Pomoc druhým, získání nového zaměstnání, starost o sebe sama a když vzdělání, tak jen toliko, co mi bude přinášet radost... I toto je přeci nádherná náplň života, který stojí za to žít.
S nadějí se chmury kamsi podějí!
Žádné komentáře:
Okomentovat